Co se starými kanalizačními stokami?

Téměř v každé obci se lze setkat se starými inženýrskými sítěmi, ať už to jsou kanalizační stoky či vodovody. Mnohdy k těmto strategickým stavbám nemá obec žádnou dokumentaci nebo ani neví, kudy přesně vedou. Existence těchto sítí je mimo samotné správy a údržby problematická i z majetkoprávního hlediska, a to především v případě, kdy jsou tyto sítě umístěny v pozemcích soukromých vlastníků, kteří se k jejich vlastnictví logicky nehlásí.

V případě nevypořádaných inženýrských sítí se obec vystavuje riziku žalob na majetkoprávní vypořádání, jejichž projednávání sebou samozřejmě nese další náklady. Rizikem je též nákladná údržba či oprava, pokud jde o používanou kanalizaci.

V praxi jsme se již setkali s případem, kdy občan obce při přípravě výstavby garáže u rodinného domu objevil za hranicí svého pozemku kanalizační šachtu, načež dále zjistil, že skrz jeho pozemek vede kanalizační stoka, která je situována přesně v místě, kde měl záměr vystavět garáž. Po zjištění, že mu provozovatel kanalizace nedá souhlas s výstavbou garáže nad vedením kanalizace, podal občan obci žádost o majetkoprávní řešení vzniklé situace, kdy požadoval, aby obec na své náklady kanalizaci přeložila, či případně kompenzovala zvýšené náklady spojené s úpravou kanalizace do stavu, který by dovoloval výstavbu garáže.

Základním předpokladem pro řešení dané situace bylo především zjištění doby vzniku předmětné kanalizační stoky, kdy bylo zjištěno, že tato kanalizace byla vybudována v průběhu osmdesátých let a současný majitel tento pozemek kupoval již s umístěnou kanalizací, ač o ní dle svých tvrzení v době koupě nevěděl. Vzhledem k této skutečnosti bylo aplikováno ustanovení § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), dle kterého je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání. Toto ustanovení představuje zákonné věcné břemeno aplikované na vodní díla (tedy i kanalizace a vodovody) vybudované před datem účinnosti současného vodního zákona a narovnává faktický stav těchto vodních děl se stavem právním, tedy legalizuje jejich existenci.

Nicméně je dle citovaného zákona nutné provést majetkoprávní vypořádání daného vodního díla. Tedy majetkově kompenzovat omezení vlastnického práva spojeného s umístěním a užíváním věci legalizované předmětným zákonným věcným břemenem. Zákon č. 303/2013 Sb., tedy rekodifikační zákon, kterým bylo do vodního zákona včleněno již citované ust. § 59a, a který v závěrečných ustanoveních uvádí, že „nedojde-li mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud“. Je tedy zřejmé, že právo na majetkovou náhradu spojenou s umístěním a užíváním vodního díla dle cit. ust. § 59a vodního zákona se promlčuje v zákonné tříleté promlčecí lhůtě, a to od 1. 1. 2016, tedy po uplynutí 24 měsíců od účinnosti rekodifikačního zákona (1. 1. 2014). 

Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016 uvedl, že speciální nárok na jednorázovou náhradu za strpění vodního díla dle ust. § 59a vodního zákona vylučuje aplikovatelnost obecné úpravy bezdůvodného obohacení. 

V obdobných případech lze jednoznačně doporučit řešit věc cestou dohody s vlastníkem pozemku a pokud nejsou jeho nároky na finanční vypořádání břemene nereálné, uzavřít smlouvu o majetkoprávním vypořádání břemene. K výši finanční náhrady je možné užít analogicky finanční náhrady, které požaduje obec při zřízení břemen na svých pozemcích, případně pak určit finanční náhradu znaleckým posudkem.