Obec jako opatrovník plně svéprávného člověka?

Obec se může stát z rozhodnutí soudu tzv. veřejným opatrovníkem. Děje se tak zejména vůči osobám, které nejsou schopné pro duševní či tělesné omezení obstarat vlastní záležitosti, resp. které opatrovníka potřebují k ochraně svých zájmů (zejm. ekonomických). Může se jednat jak o osoby žijící ve vlastní domácnosti, tak o osoby trvale umístěné v ústavu sociální péče.

Tuto činnost obec vykonává jako výkon přenesené působnosti (viz § 149b odst. 3 zákona o obcích).

Smyslem tohoto příspěvku je přiblížení přístupu soudů ke spojení rozhodnutí o ustanovení opatrovníka s rozhodnutím o omezení svéprávnosti.

Postavení obce jako veřejného opatrovníka zahrnuje rozsáhlou agendu činností. V případě, kdy  opatrovanec má plnou svéprávnost (a současně je pro svou závažnou psychickou poruchu trvale v ústavním zařízení), musí být např. řešeno jeho “držení” v ústavní péči. Je třeba řešit též povahu jeho případného právního jednání (např. uzavírání smluv).

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, přinesl výrazné změny do vymezení postavení fyzických osob. Kromě jiného zavedl institut omezení svéprávnosti. Ve vztahu k osobám, které dříve byly zbaveny způsobilosti k právním úkonům, soudy postupně stanovily časově limitované omezení svéprávnosti. Podle § 55 občanského zákoníku lze “k omezení svéprávnosti přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti”. Současně je možné omezit svéprávnost člověka jen tehdy, “hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření” (§ 55 odst. 2 občanského zákoníku).

V každém případě platí, že pro posouzení toho, zda trvají důvody pro omezení svéprávnosti, je třeba individuálně člověka shlédnout a situaci důkladně vyhodnotit.

V praxi lze vidět dva různé přístupy, k jejichž sjednocení směřují vyšší soudy.

V poslední době lze vidět rozsudky, podle nichž osoba, která dříve byla omezena ve svéprávnosti, je nyní plně svéprávná. Současně je jí ustanoven opatrovník, který za ní jedná “ve všech věcech”. Tento přístup vychází z toho, že v podstatě ztrácí význam, aby člověk, který je stižen duševní poruchou, která mu znemožňuje jakékoliv právní jednání, byl omezen ve svéprávnosti. Vychází se z toho, že je “postačující využít jiné mírnější opatření předpokládané v ustanovení § 39 z. ř. s., a to jmenování opatrovníka dle § 465 a násl. obč. zák. Opatrovník by zastupoval opatrovance při zajišťování nejzákladnějších potřeb, často ve vztahu ke zdravotnickému nebo sociálnímu zařízení, kde je opatrovanec umístěn, zajišťoval by zejména ekonomickou stránku péče o něho” (z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 30 Cdo 836/2017, ze dne 28.11.2017).

Obec jako veřejný opatrovník pak jedná za osobu disponující plnou svéprávností.

Na druhé straně se poukazuje na ustanovení § 469 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož má opatrovník zpravidla jednat společně s opatrovancem. Pokud pak jedná opatrovník samostatně, má jednat v souladu s vůlí opatrovance. Nelze-li tuto zjistit, rozhodne na návrh opatrovníka soud. Z předmětného ustanovení se dovozuje, že opatrovnictví je institut, který má být využit tehdy, je-li možné zjistit vůli opatrovance.

V případě nemožnosti zjištění této vůle z důvodu duševní poruchy člověka, je opatrovnictví dle § 469 bez vazby na omezení svéprávnosti považováno za rozporné se zněním zákona.

Nejvyšší soud došel k závěru, že “Podle platné právní úpravy institutu omezení svéprávnosti člověka nepřichází v úvahu navrátit člověku, který pro svou duševní poruchu fakticky není schopen žádného právního jednání (jde např. o imobilního těžce duševně nemocného člověka), jeho svéprávnost a za účelem ochrany jeho zájmů mu jmenovat pouze opatrovníka ve smyslu 465 odst. 1 o. z. .” (NS sp.zn. 30 Cdo 836/2017).

 K paušalizujícímu stanovisku Nejvyššího soudu je třeba konstatovat, že posouzení každé osoby musí být individuální, a musí vzít v úvahu všechny aktuální okolnosti jeho zdravotního stavu.

 

Obec jako veřejný opatrovník, resp. pověřený pracovník obce, by se měl řádně seznámit s rozhodnutím soudu ve věci opatrovnictví, a jako účastník soudního řízení požadovat podrobné zdůvodnění předmětného rozhodnutí, jakož i důsledků rozhodnutí pro postavení opatrovníka, resp. opatrovance. Podoba opatrovnictví (ve spojení s omezením svéprávnosti nebo bez tohoto navázání) má kromě jiného význam pro jednání např. se zdravotnickými zařízeními či jinými institucemi.