Zvýhodnění trvale žijících obyvatel ve věci místního poplatku za komunální odpad

Obce mohou v rámci samostatné působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky. Otázkou je, zda je možné, aby obec při stanovení místního poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů podle zákona o odpadech určitým způsobem zvýhodnila osoby s trvalým pobytem v obci, resp. zda lze ve stanovení místního poplatku uplatnit generální zvýhodnění pro místní občany. 

V případě, že by obecně závazná vyhláška obce byla nezákonná, může být její účinnost pozastavena rozhodnutím Ministerstva vnitra, a hrozí její zrušení Ústavním soudem.

Obecně závazné vyhlášky vydávají obce k zabezpečení místních záležitostí, přičemž povinnosti v nich lze ukládat pouze za podmínek daných v § 10 zákona o obcích. 

Oprávnění obcí stanovit povinnost hradit místní poplatek za komunální odpad vyplývá ze zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích.

Je však obec oprávněna stanovit v souladu se zákonem o místních poplatcích výši poplatku a následně  prominout část tohoto poplatku v pevně stanovené výši paušálně všem poplatníkům s trvalým pobytem na území obce? V souladu se závěry ombudsmanky (č.j. 1533/2014/VOP) podpořenými argumentací Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 16/02 ze dne 10. prosince 2002) je třeba konstatovat, že taková paušální úleva by mohla být považována za diskriminační a v rozporu se zákonem o místních poplatcích. Přitom za protizákonné nelze považovat osvobození od poplatku celé zákonem vymezené skupiny poplatníků, pokud k tomu však má obec věcné důvody. Kritérium "pobytu" zde nesmí být prvotním (jediným) hlediskem pro přiznání úlevy. Pokud by zdůvodnění této úlevy pro trvale žijící obyvatele bylo vázáno pouze na “těžké životní podmínky” (dané např. nedostatečnou infrastrukturou v obci nebo minimální, popř. nulovou občanskou vybaveností v obci), pak by se zřejmě jednalo právě o kritérium trvalého pobytu, pročež by taková paušální úleva byla protizákonná.  

To, že určité zvýhodnění osob s užším vztahem k obci, tj. osob s trvalým pobytem v obci, je ale možné, dovodil Ústavní soud ve věci Pl. ÚS 48/18 (nález ze dne 4. června 2019).

Ústavní soud zde konstatoval, že je v zásadě možné, aby obec zvýhodnila občany s trvalým pobytem tím způsobem, když v obci je zaveden systém pytlového sběru komunálního odpadu, který je nadstavbou zavedeného systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů. Jestliže tento systém umožňuje pouze osobám s trvalým pobytem, které se do systému registrují, aby odevzdávaly vytříděný komunální odpad v pytlích, a za to získávali stanovenou odměnu, jde o opatření, které je přiměřené cíli legitimně sledovanému vnitrostátním právem. V porovnání s prvním uvedeným případem je třeba aktivní činnost občanů k tomu, aby na úlevu dosáhli. Tato aktivita zároveň naplňuje environmentálně výchovné cíle.

Podle Ústavního soudu není porušením principu rovného zacházení, jestliže obec v mezích své samostatné působnosti v oblasti odpadového hospodářství z legitimních důvodů a přiměřeným způsobem zvýhodňuje osoby s trvalým pobytem oproti osobám bez takového pobytu. Legitimním důvodem v tomto případě je zohlednění zvláštního postavení občanů obce a jejich potřeb a rovněž využití ustanovení § 35 zákona o obcích, když tímto způsobem obec uspokojuje potřeby svých občanů v oblasti výchovy a vzdělávání, kam patří i výchova k ochraně životního prostředí (environmentální výchova).

Za určitých podmínek může být tedy hledisko trvalého pobytu projevem požadované integrace jednotlivce do obecního společenství a může přinášet určité výhody, které jiným osobám na území obce nepřísluší. 

Při stanovení systému nakládání s komunálním odpadem, resp. při stanovení místního poplatku za komunální odpad je třeba založit případné úlevy na opatřeních, která budou přiměřená a rozumná. Ve věci paušálního zvýhodnění občanů s trvalým pobytem v obci je vhodné vycházet z již Ústavním soudem vyslovených závěrů.